Tradiční metoda spočívá v temperování uhlíkaté oceli na konkrétní teplotu kolem 290 C. Před tím je ale třeba šroubky důkladně vyleštit a očistit. Pro dosažení co nejjemnějšího odstínu se používaly speciální křemíkaté krystalky, v nichž se šroubky zahřívaly, dnes se zahřívání provádí ve speciálním oleji. Doma si to můžete zkusit i nad plynovým vařičem či jiným plamenem, pokud vám nevadí, že nedosáhnete přesného odstínu. Tímto postupem lze dosáhnout širokého spektra barev, pokud se volí teplota kolem 220 C, je barva bledě slámová, při 260 stupních je hnědo-červená, při 280 C je purpurová, 305 stupňů dodá odstín jasně modré a 310 stupňů zase temně modrou. Ocel reaguje s chemikáliemi obsaženými ve vzduchu. Tak to ukazuje tabulka, kterou server The Purist zachytil u hodináře JLC: Problém tohoto tradičního procesu samozřejmě spočívá v přesném stanovení teploty tak, aby se dosáhlo žádoucího odstínu. Používají se speciální elektronické teploměry, velmi drahé - a to celý proces prodražuje. Proto se používá chemické barvení - modření. Chemické modření probíhá v alkalické soli, jejímž působením se získává kýžená modrá barva, ovšem bez toho, že by se ocel šroubku vytvrzovala.