Naše rodina patřila již několik generací ke smetánce města. Táta uměl číst, máma psát a snad proto se dali dohromady, aby rodili vzdělance. Přivedli nás na svět sedm a pečlivě dbali, abychom odmalička nevynechali jediný kulturní podnik. Nás děti proto mrzelo, že jsme dosud, ač nejstarší z nás se měl již za týden ženit, neviděli cirkus. Ne snad, že by do města ještě dosud nezavítal, ale náhoda tomu chtěla, že plakáty viděl vždy jen otec sám bez maminky a styděl se požádat kolemjdoucí, aby mu zapsali, kdy a kde se pořad koná. Až jednou se na nás usmálo štěstí. Maminka dostala v práci za odměnu vstupenky pro celou rodinu a tatínek nám přečetl, kdy se vystoupení koná. Zajásali jsme, jen prvorozený bratr Čenda nesdílel naší radost, neboť si uvědomil, že návštěva cirkusu koliduje s termínem jeho svatby. Když nám to připomenul, všichni jsme zesmutněli a hleděli na tatínka, který jako hlava rodiny měl rozhodnout. Otec to postavil rezolutně: "Svatba musí stranou, neboť je záležitostí jedince, zatímco návštěva cirkusu je věcí kolektivu." Koncem týdne vyrostl na kraji města plátěný stan. V klecích, které mimochodem nevypadaly nepevněji, se tísnila zvířata a snědí chlapci v maringotkách dodali našemu městu cizokrajný ráz. To vše přispělo k tomu, že o cirkusová představení byl mimořádný zájem. A za lístek se dávalo pod rukou prý i sele. Málokterá rodina si proto mohla dovolit navštívit cirkus v plném počtu. Většinou šel na představení pouze vylosovaný šťastlivec a doma pak ostatním předváděl co ve stanu viděl. Smůlu měli u Bártů, kde jako vyslance určil los silně krátkozrakého strýce, a doma se pak museli spokojit pouze s imitací zvuků cirkusové kapely.
U nás se nic takového stát nemohlo. Šli jsme do cirkusu pěkně všichni a mezi svými těly propašovali i bratrovu nevěstu a dva svědky. I když jsme byli trochu v lóži namačkáni a tlustý svědek musel vzít svého tenčího kolegu na klín, netrpělivě jsme vyčkávali začátek představení. Zazněl úvodní pochod. Kapela nebyla z nejpočetnějších, ale oba muzikanti, harmonikář i dirigent, dělali co mohli. Manéž se pak naplnila artisty. Pět Tornados do ní vtrhlo tak rychle, až otci ulétl klobouk. Tento náhodný trik sklidil nečekaný potlesk a tatínek se musel děkovat. Skutečně, ani nám nemohl vysvětlit, že není s Tornádos domluven. Nevěsta se dokonce urazila, že ve svatební den dělá v cirkusu tchán šaška. Mezitím už varietní umělci pochopili, do jakého místa stanu mají soustředit svůj um a v které lóži mají hledat dobrovolníky. Otcova příhoda s kloboukem zkrátka vtáhla celou naši rodinu do víru představení. "Potřebuji holohlavého pána," zvolal z manéže kouzelník, jen tak těkl okem po stanu a zaparkoval pohled do naší lóže. "No, třeba vy, občane, vedle toho umělce s kloboukem." Vyzvaným byl děda. Nastalo trapné ticho. Alespoň v naší rodině, jinak tribuny řvali smíchem. Děda vystoupil jako hypnotizován na kouzelnický praktikábl. Nikdo z rodiny do té doby nevěděl, že toho má tolik v kapsách. Postupně mu z nich kouzelník vytáhl myš, vajíčko, růži, kombiné, dvacet svázaných šátků, králíčka a z nosu holuba. Kouzelníkovi se zřejmě v dědovi zalíbilo a předvedl s ním ještě celou škálu triků. Hanbou jsme se propadali, když si zakladatel rodu opět sedl mezi nás mokrý a s natrženým sakem. Číslo skončilo a děda si opět sedl. Náhle si začal jezdit rukama po těle. Pak se vymrštil a do pauzy zařval: "Vzal mi peněženku a hodinky!" Takové davové nadšení jsem v životě neslyšel. Také děda, ač skutečně bez peněz a hodin se musel děkovat, nehledě k tomu, že několik dětí si hned k němu přiběhlo pro podpis. Tím děda přišel na to, že mu kouzelník ukradl i plnicí pero. Bratr s nevěstou se znechuceně zvedli a razili si cestu ven. Byla to jejich chyba chtít odejít v naprostém tichu, když vzduch rozechvíval jen údery lasa král prérie Velký Bill. Vytáhl si nevěstu i bratra.
Otec, jehož okolí považovalo za našeho principála, přijímal gratulace. "Tak skvělou režii," poznamenal hlasitě jakýsi muž, "kdy část komediantů je od začátku v hledišti, to jsem ještě neviděl. Tlustý svědek se nás chtěl zastat a zakřičel: "Občane, všechno je trapný omyl, jsme slušná svatba!" Lidem se v té chvíli nemohlo zdát nic vtipnějšího. "Klaun, to je klaun!" burácely děti. "Jdu si to s nimi vyřídit," chrčel svědek. Vyhrnul si rukávy a vstal, bohužel právě v okamžiku, kdy hledal napoleonský voják do svého děla živý náboj. A tak byl zachránce cti vystřelen do koše zavěšeného u stropu. Pak začala do manéže nastupovat zvířata. Konečně bude klid, oddechli jsme si a pohodlně se uvelebili v lóži, neboť tlustý svědek měl své nové místo v koši. Zvěř a ptactvo defilovalo pomalu manéží. Byla to krásná podívaná, i když se nám zdálo podezřelé, že sloni na nás příliš často kývají choboty a žirafa mrká levým okem. Naším útrapám neměl být prostě konec. Papoušek vypuštěný u voliéry ani na chvíli nezaváhal, nejkratší cestou dolétl k našemu otci, sedl si mu na hlavu, hladil ji křidélkem a volal: "Meloun, meloun." Snad proto při krotitelově výkřiku, kdo vstrčí lvovi hlavu do tlamy, prořízl otec stanové plátno a vyrazil ven.
Kdo tedy tenkrát vsunul lvovi hlavu do tlamy netušíme, ale jelikož tlustý svědek se už u nás neukázal, kdo ví?