Naše rodina, klidná a se vším svolná, patřila k těm, které žijí nenápadně, hledí si svého já a rozšoupnou se jen o státem uznávaných svátcích. Tak kupříkladu tchán z matčiny strany vždy v říjnu na Den znárodnění odhazuje svršky, volaje, že ho hřeje společné vlastnictví továren a dolu, který mu dřív patřil. Ale jinak, když nejsou slavné dny, zdržují se členové rodiny doma, navzájem se zahřívají a maminka, která chodí poklízet do biografu, vypravuje obsahy filmů. Za celou dobu trvání našeho rodu nedošlo k žádnému rušivému momentu, neboť požár a povodeň, které u nás současně v loňském roce vypukly, se navzájem zlikvidovaly, takže jsme mohli dále žít spokojeně na rumišti. A jak říkám, klid, klid, to byla deviza naší rodiny. Švagr vynálezce si cenil pohodu našeho spáleniště tak vysoko, že ho úřady za žádnou cenu nemohly dostat do blázince, i když na něj policie pravidelně pořádala lovy se sítěmi. Nebyl-li švagr zrovna štván, vynalézal. Pravdou je, že mu nešlo ani tak o kvalitu, jako o množství. Příručních vynálezů měl plné kapsy, naplnil jimi svázané nohavice a rukávce. Byl-li zrovna štván, zvonil co chvíli u známých i neznámých lidí, aby uschovali vynález, který mu v dané chvíli vadil v běhu. Několik švagrových vynálezů střežilo i naši rodinnou pohodu. Zazvonil-li někdo, vyběhl ze schránky pumprlík a zakřičel: "Táhni, nejsou doma! " Když dotěra nedbal pidimužíkových slov a prošel nevšímavě dále, čekal ho další švagrův vynález - sugestivní zatáčka ke strašidlu. Tím jsme byli dokonale ochráněni před nevítanými návštěvami. Za bariérou švagrova důmyslu vysmívali jsme se okolnímu nervóznímu světu, o kterém jsme od maminky slyšeli hodně filmů. Nouzí jsme netrpěli. Matčina mzda z biografu a švagrův invalidní důchod dávaly dohromady pěknou sumičku. Proto nás velice překvapilo, když rodinu jednoho dne navštívila sociální pracovnice středního věku a nazvala nás hanbou města. Otec se ohradil, že zná horší případy a díval se upřeně na pracovnici. Nicméně vytáčky nepomohly a úřední obsílka, kterou jsme obdrželi během týdne, hovořila jasnou a naléhavou řečí. My děti musíme do školy a otec, příživník, má se dostavit o osmé hodině ranní na pracovní úřad. "Na pracovní úřad?" rozčílil se tatík, "co bych tam dělal, vždyť nepracuji! A to s tou školou se mi taky nelíbí. Bude to nejspíš provokace ze strany řezníka Františka Styblíka, kterému jsme dlužni delší čas za tunu masa. Půjdu mu rozbít hubu!"
Jelikož maminka byla v kině, nebyl doma nikdo, kdo by otce mohl zadržet. Naopak my děti jsme tento návrh přijaly s nadšením, neboť na lakomce Styblíka máme také pifku. Právě před týdnem přirazil bratra Lojzu váhou k pultu, když ho otec lišácky poslal vyzvídat, jestli se v masně na dluh nezapomnělo.
Do krámu jsme vešli s otcem současně. "Tady bude někdo platit," pokusil se bledý Styblík o žert, ačkoliv ho pohled do otcovy brunátné tváře musel přesvědčit o opaku. "K placení nedojde," opáčil otec klidně, "ale zajímavé věci se tu dít budou. Jistě se nebudeš, Styblíku, zlobit, když děti ochutnají trochu uzenin." Na víc jsme nečekali. Čtrnáct postaviček obsypalo háky s lahůdkami jako pilné včelky. Styblík zavrávoral: "Ne, ne, uheráček ne, spokojte se s kabanosem, vždyť vám tolik chutnal, holoto!". "Děti samy vědí, co je dobré", hovořil zvolna otec, "a ty zatím můžeš klidně psát obsílky!". "Obsílky," zaúpěl řezník, "jaké obsílky?". "Abych přišel na pracovní úřad," hřměl otec a kopl do sádla. "Nejsi opilý, soudruhu Tuleji?" bránil se Styblík, "ničemu z tvé řeči nerozumím. Vždyť jsem vaši rodinu podporoval tím nejlepším, co bylo. Tuna koniny hovoří za vše." Otec si však nevšímal řezníkových slov. "A děti bys posílal do školy," pokračoval trpce, "za to zaplatíš." A vykročil k lednici. Styblík, bůhví, kde se to v něm vzalo, se vymrštil: "A dost! Kdo šáhne na maso, toho tne sekera, ať padne, kam padne!". "A to se podívejme," řekl otec a šáhl na maso. "Varoval jsem tě," pronesl řezník jen tak pro sebe a sekera zasvištěla vzduchem. "Ten prst ti nezůstanu dlužen!" zvolal otec. "Ted skoncujeme s dluhem." Zdravou rukou zamkl dveře a řekl tiše: "Děti, ochutnejte Styblíka..."