"Vojenská služba jest nejčestnější povinností každého občana našeho státu, co má mužské pohlaví a měří nejméně 150 cm." Tolik úřední spis. I mne povolali. Měřím 151 cm a jmenuji se Ivan. Mé názory na vojnu nebyly jednoznačné. Brožurky sice tvrdily, že vojna jest největší blaho pro mladého muže a svírat pušku - milenku dá organismu pocítit větší slasti než pochybné známosti za vraty činžovních domů. Ale na druhé straně nápisy vojáků na záchodcích předních pražských lokálů tvrdily pravý opak. Také kamarádi, kteří přišli za dva roky až tři roky z vojny, neplýtvali slovy chvály. Když jsem zelené sukno bránil slovy z příruček, bili mě a křičeli cosi maďarsky. Hezký obrázek, který jsem si o vojně vytvořil, pokazil i rotmistr Rudolf Nusle, náš soused. I když jsem se snažil mít ho rád, musím přiznat, že jej vojenská služba poznamenala. Výložky neodložil ani ve vaně a vyznamenání si přilepoval leukoplastí na nahou hruď. Ze zásady odmítal pít mléko, neboť se mu zdálo málo zelené. Rotmistr Nusle vůbec rozeznával kvalitu podle barev. Kdo byl zelený, byl dobrý. Kdo měl barvu jinou, byl lump. My jsme měli protekci, neboť se jmenujeme Zelenkovi, zato lékárník Černý z druhého patra nacházel často před svým prahem rozbušky, dvakráte pak pod rohožkou minu. I jinak si soudruh Nusle počínal jako správný voják. Na Štěpána rozehnal koledníky útokem na bodák, v pokoji měl zákop, kde přijímal hosty, a po uzavření domu si otevíral dveře granátem. Do schodů se pohyboval pouze přískoky. Ve volných chvílích shromáždil rodinu a promítal zpomalené válečné filmy, a vrhaje se co chvíli k plátnu ukazoval naběračkou chyby vojevůdců. Přes tuto úpornou snahu nebyl však již deset let povýšen, a proto zatrpkl a snažil se sestavit vlastní armádu.
Sledování všech těchto momentů a postřehů snad způsobilo, že jsem se na vojnu příliš netěšil. Kromě toho jsem byl ženat a musel se starat o početnou rodinu. Snažil jsem se spíše této čestné povinnosti uniknout, ale marně.
Jednoho 1. října, oblečen v tepláky, s malým balíčkem jídla pod paždí, doprovázen svojí družkou Annou, pěti nevlastními a třemi vlastními dětmi, jsem se vydal na nádraží. Anna brečela. Vlastní děti se rvaly s nevlastními. Byl jsem trochu nesvůj. Zejména mě rozčilovalo, že občané mě zřejmě považovali za kočovníka a dívali se na mne soucitným okem. Co chvíli někdo přistoupil a žádal, abych mu nabrousil nůžky. Nevlastní děti využívaly dobroty těchto soudruhů a začaly žebrat. Anna spínala ruce ke kolemjdoucím mužům a svěřovala se: "Jede na vojnu, běda, ted budu ve svém bytě ve Vladislavově ulici č. 2, IV. patro, telefon 224 628, úplně sama! " Někteří z pánů se zastavili, zapsali adresu a slíbili, že rádi vypomohou v udržování domácnosti. Jen se přimlouvali, aby Anna dala děti k babičce. Jeden pán dokonce slíbil pomoc hned ten den večer. Měl jsem v očích slzy štěstí. Ted už jsem z vojny strach neměl. Dva roky utečou, přijdu, bude mi jednadvacet a máme život před sebou.
A skutečně. Vojenská služba nebyla tak zlá, i vyznamenání jsem získal. A nových věcí, co jsem poznal: mýdlo, příbor, ručník, denní styk s muži, rádio, televizi, pyžamo a vězení. Pravda, dostal jsem sice několik anonymních dopisů, že Annina láska ke mně není stálá, ale znám ty závistivce, co boří mladá manželství, a byl jsem klidný.
Vracel jsem se domů dokonce hrdě. "Neprohýřil jsi dva roky, Ivane. Jsi silnější, hrud ti zdobí FO a z nakradených dek ošatíš rodinu."
A pak přišla ta chvíle. Zazvonil jsem u dveří svého bytu. Dlouho mi nikdo neotvíral. Bušil jsem tedy a i kopance přidal. Jakýsi muž odkryl špehýrku a zvolal: "Zmiz, dnes pomáhám já." "Děkuji," řekl jsem, "ale už nepotřebuji. Vracím se z vojny." "to je jiná," pravil muž, "i když jdete poněkud nevhod. Račte si převzít inventář."
Shledání s Annou bylo radostné jako vždy a večer jsme si došli pro děti. Přepočetl jsem nevlastní. Bylo jich sedm. Ty mne ale tolik nezajímají. Mé vlastní byly pořád jen tři. A já jsem rád, že mi Anna byla po celou vojnu věrná.