Od té doby, co jsem byl přímým svědkem toho, jak řidič elektrické soupravy číslo 15 při jízdě z kopce zjistil, že brzdy nepracují ani když jim domlouvá a odběhl se do vlečňáku poradit s kolegou co teď, aby nás pak přišel informovat do mezaninu činžovního domu, kde jsme mezitím přistáli, že už dál nejede abychom vystoupili a nezdržovali dopravu neboť obrací, jezdím elektrikou co možná nejméně.
Minulý týden k nám však zavítal bratranec Jóna z venkova na návštěvu. Všechny nás to potěšilo. Zvláště když vyndal z nůše dvě kachny a hroudu másla. Mé nadšení pro něho ochladlo v tom okamžiku, jakmile po obědě projevil přání projet se se mnou po Praze tramvají. "Půjdeme raději pěšky," řekl jsem důrazně, "alespoň nám neunikne žádná historická památka." "Já bych chtěl jet tramvají," řekl Jóna, "nikdy jsem v ní ještě nejel." "O nic jsi nepřišel," domlouval jsem mu, "na splašený krávě jsi už jel?" "To jsem jel," připustil příbuzný. "Tak vidíš, to je stejný, jenže se míň mačkáš." Otec zakřičel: "Jóna se chce projet tramvají, tak se s ním projedeš tramvají. Je to host. Maminko, namaž mi chleba se sádlem, nějak mi vyhládlo." Nezbývalo, než se podrobit osudu. Vyšli jsme s Jónou do ulic. Ještě jednou jsem se ho snažil přemluvit, abychom do tramvaje nevstupovali, navrhoval jsem mu dokonce, že ho chvílemi ponesu. Jóna však trval na svém. Došli jsme na stanici. Tam už stálo značné množství lidí, takže jsme co chvíli padali z refýže do ulice. Auta se nám, nutno říci, mistrně vyhýbala. Pouze jednoho staříka táhla škodovka asi patnáct metrů za sebou, ale on se nakonec přece jen pustil a tak to dobře dopadlo. Z hovoru lidí jsem poznal, že žádná tramvaj už asi 80 minut nejela. "Lumpové," křičel pán, který zřejmě pospíchal. Ale jeho slova zanikla v hukotu přijíždějícího elektrického vozu. Řidič půl hodiny mačkal páčku, pak vstal a otevřel dveře ručně. Lidé se začali hrnout dovnitř, a to tak silně, že zadními dveřmi vystupovali zase ven. "Tomu říkám koloběh života," volal jakýsi muž, "toho se měl dožít Darwin." Průvodčí se vztyčila v pokladně a lidem, kterým vydala jízdenku, procvakla kleštičkami levé ucho, aby si udržela přehled o tom, kdo platil. Pán, který stál těsně u dveří, neustále úpěl a žádal poloviční jízdenku. "Jak to poloviční, vždyť je vám nejmíň čtyřicet," divila se průvodčí. "No jo, čtyřicet, ale nožičku a ručičku mám uskřípnutý venku." Na ta slova řidič otevřel dveře a výhybkovou tyčí vystrčil muže ven, řka, že takové, co narušují plynulou dopravu nemá rád. Konečně jsme se rozjeli. Jóna byl zřejmě vyděšen a šeptl mi, že chce ven. "Máš co jsi chtěl," prohlásil jsem tvrdě a prorazil hlavou okno, protože sebou tramvaj divně trhla. Průvodčí nás informovala, že vypadla kladka a zároveň nám prodala nové jízdenky, protože jsme přerušili jízdu. Řidič mínil, že je málo zabrzděno a posypal nás trochu pískem. Tlustý Jóna se rozplakal. Vůbec mi ho nebylo líto, naopak jsem mu poťouchle radil: "No, prohlížej si krásy Prahy, bude ještě hůř." A bylo. Stará paní na nás ukázala prstem a pištěla: "Darebáci, starýho člověka nepustí sednout." Upozornil jsem ji jemně, že celou cestu stojím na jedné noze a ještě ne na své. "Stojí, stojí, ale kdyby seděl, stejně by nepustil, já je znám," vřeštěla ta paní a udeřila Jónu deštníkem. "Osobo, netlučte toho hocha," zastal se nás solidní pán, "vždyť to na něm zanechá následky." "Vás asi tloukli denně," obořila se na něj dáma. Začala rvačka. Lidé se v obavách sunuli na druhou stranu. Tramvaj se naklonila a chvíli jsme jeli po dvou kolech. "Rovnováhu udržovat, rovnováhu udržovat," přikazoval řidič a zařadil zpátečku. Tím nastal opět přesun a tramvaj dopadla na všechny čtyři. "Mělo by se střídat, jsme taky unavení," prohlásil malý dědeček a rozhlédl se po lidech, kteří seděli. "Samozřejmně, střídat," ozvalo se ze všech stran a stojící se vrhli na sedící. "Chci vystoupit," dožadovala se jedna slečna. "Stanice je zrušena, stavíme až na konečné," zněl řidičův alt. "To je koloběh života," prohlásil opět filozof. Ale lidé už neměli náladu na filosofii a ušlapali ho. "Nevím jak vy," ohlásil malý, asi tříletý chlapeček, "ale já se počůrám." "Musíš vydržet na konečnou," přikazovala mu matka.
Konečně jsme tam byli. Lidé se vypotáceli z vozu a padali vysíleni do příkopu. Šedovlasý stařík si klekl tváří k východu a děkoval Moskvě, že jízdu přežil.